Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jsem blázen

11. 07. 2014 3:54:00
Jak to dopadá, když prostě vypadnete. Nechcete o ničem slyšet. Opustíte rodinu. Bloudíte nočními ulicemi úplně cizího města, bez myšlenek. Nevíte co a kam. Nevíte jak a proč, ale nemáte sílu na to tu situaci řešit. Nevíte co chcete, ale přitom víte co nechcete..

Vždycky jsem si myslela, že mí přátelé mají pohodový a zábavný život. Život plný štěstí, lásky, bez problémů, plný večerů strávených v hospodách a lásek na jednu noc. V podstatě to tak vidím dodnes. Spokojené obličeje na fotkách, které se objevují na sociálních sítích, historky, zážitky. Dny plné něhy strávené se svou drahou polovičkou, společné zájmy, koníčky.

Já jsem jiná. Celý den se flákám sama. Mám problémy, které jsem si způsobila sama, dochází mi nápady a dělám jednu blbost za druhou. Dokážu totálně podělat cokoli, co se kolem mě mihne. Nemám nápady a kamarády na trávení společenských večerů, sama se neumím chovat ve společnosti. Jsem upřímná, ale někdy ve špatnou chvíli, o něčem jen mlžím a lžu.

Sbalit se a odjet byl snad jediný nápad toho dne. Schylovalo se k průšvihu, všechno prasklo. Musela jsem si přetrpět hysterickou scénu u mě v práci. Neměla jsem na cestu. A teprve potom se začali ukazovat opravdoví přátelé. Jeden mě založil penězi na jízdenku, druhý mi byl zamávat až k autobusu. Nejela jsem daleko, jen z Brna do Prahy, ale daleko od všeho, co znám. Co jsem měla ráda. Co mám ráda.

Skončila jsem v devět večer. Byla jsem rozhodnutá, jen mi chyběl ten správný impuls. Jeden mi fandil, druhý mi to rozmlouval. Já si šla tak nějak za svým, Bráchovi jsem nezvedala telefon a bylo mi líto mých blízkých, kteří na mě čekali doma a strachem vůbec nespali. Chodily mi smsky se žádostmi o to, ať se vrátím. Posílal mi je, nyní už můj bývalý přítel. Nereagovala jsem. Neodpovídala. Jen jsem jednou poslala smsku, že jsem v pořádku, ať mě nehledají. Takhle začala má dlouhá cesta.

Silnice se vlekla. Po dálnici to nebyl taky žádný med. Neměla jsem kde složit hlavu, ačkoli jsem tvrdila, že ano. Bylo mi trapně, ale nešlo z toho už vystoupit. Cestu jsem chtěla prospat. Byla jsem unavená z dvanáctihodinové šichty. Zavřená v obchoďáku. Prostě to nešlo.

Těsně před příjezdem jsem zavolala dobré známé, jestli se můžu stavit. Všechno jsem jí vysvětlila a ona mi otevřela náruč. Málem jsem brečela, ale jela jsme k ní. Nic jiného mi nezbývalo. Bylo to neuvěřitelné. Vždyť jsem měla spát doma vedle Lukáše a nyní jsem tady. Procházela jsem se noční Prahou a čekala na spoj, který jel k mé známé.

U ní jsem se vyvztekala, vybrečela, zasmála a docela v klidu jsem usnula. Ráno po mě sice byla sháňka, ne však taková, jakou jsem čekala. Klasicky jsem vstala. Nasnídala se, zapálila si cigáro. Nakonec jsem si musela jít koupit věci, bez kterých jsem se neobešla, protože jsem odjela jen s pitím a kabelkou. Klíče jsem nechala doma. Nyní už jsem se neměla kam vrátit. Začala jsem nový život.

Postupně mi do Prahy cestovaly věci. Zdaleka je nemám všechny, ale na této situaci se usilovně pracuje. Zažádala jsem si o přeřazení na jinou pobočku, zablokovala důležité zvědy na mém Facebooku. Naštěstí jsem znovu začala komunikovat s rodinou. A problémy se záhy začaly řešit. Chtěla jsem se v nich plácat sama. Vždyť ono by to nějak dopadlo, je mi přece 23, to si musím vyřešit sama. Jenže se do toho vložila mamina a začal zase horor.

Moje matka nade mnou potřebuje mít neustálou kontrolu. Bojím se, že se jí nikdy nezbavím. To bych musela asi nejdřív zdechnout. Je to pro mě bezvýchodná situace. Chodím do školy jen proto, aby ona měla odečty z daní. Není to směšné? Co mám udělat víc? Připadám si jako puberťák, co bojuje s vlastním vnitřním odporem vůči rodičům. Ale ve třiadvaceti si myslím, že je tento odpor zcela normální.

Snad to dobře dopadne. Ke své rodině už necítím lásku, snažím se si najít jinou rodinu. Nyní vím, že mi ta stará sice pomůže, ale pod podmínkou neustálé kontroly toho, co právě dělám a kolik mám peněz. Nedej Bože, abych nestudovala. Přemýšlela jsem nad změnou čísla, ale to je mi prd platné. Stejně si ho zjistí. A navíc mám k číslu vázané společnosti, u kterých jsem registrovaná a jeho změnou jen zabiju čas a zbytečně se namáhám. Kolikrát jsem nechtěla volat matce, kolikrát mě její volání obtěžovalo. Nesnáším je. S odstupem času tady jsem zjistila, že bych se v problémech šplouchala raději sama, než abych musela někomu do konce života ukazovat, co zrovna dělám.

Teď jsem se tu vypsala. Vykecala. Vybrečela a vyvztekala. Smála jsem se své vlastní hlouposti a této šílené situaci. Nepomohlo mi to. Nyní si myslíte, že jsem magor. Budu tu číst vaše komentáře, jak dělám všechno špatně a že si rodiny musím vážit. Nemusím, to jsem klidná. Jenže když si nevážím vlastní rodiny, dokážu vůbec ještě někoho milovat? Dokážu mít vlastní rodinu...?

Autor: Michaela Beránková | pátek 11.7.2014 3:54 | karma článku: 6.16 | přečteno: 536x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Martina Studzinská

Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

16.8.2017 v 18:27 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 40 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Homosexuální kontra tradiční rodiny a bonobové

V souvislosti s Prague Pride přišli odpůrci práva hlavně homosexuálů na zákonem zakotvenou „normální“ rodinu tradičně s tím, že by něco takového ohrozilo „tradiční rodinu“. A kde je řečeno, že tradiční rodina je to pravé ořechové?

16.8.2017 v 16:17 | Karma článku: 9.25 | Přečteno: 320 | Diskuse

Petr Karas

Ze všech národů máme ten nejvyvinutější smysl pro humor. Proto se neusmíváme.

Humoristy máme skvělé, nekonečné televizní medailony herců-humoristů jsou v televizi skoro každý den. Máme ohromný smysl pro humor a skvělé vtipy. Umíme se sami sobě smát, až padáme v divadlech ze židlí. Ale ulicí kráčíme chmurně.

16.8.2017 v 14:17 | Karma článku: 17.21 | Přečteno: 480 | Diskuse

Jan Klar

Správnej chlap nikdy nebrečí

Viktor se po dlouhá léta snažil, aby ze svého syna vychoval chlapa. Byl to přece jen jeho nejstarší kluk, který by měl jít v otcovských stopách. Na tom nemůže nic změnit žádný politický režim nebo nová doba.

16.8.2017 v 12:06 | Karma článku: 15.71 | Přečteno: 1078 | Diskuse
Počet článků 20 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1096
Momentálně jsem matkou čekatelkou, od toho se také odvíjí moje tvorba. Pokud budete mít zájem, můžete mé těhotenství sdílet spolu se mnou :-)

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.