Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

První čtyři měsíce mého těhotenství

23. 10. 2014 23:07:20
Říká se, že těhotenství je nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Je tomu opravdu tak? Já si na své těhotenství nemůžu ve velkém stěžovat, ale musím narovinu podotknout, že už mi bylo i líp. Jak to všechno začalo?

Jednoho dne jsem potkala Honzu. Bylo nám spolu fajn, byli jsme dva milenci ve svém světě. Samozřejmě to nebylo jen o chození na kafé do předražených pražských kaváren. Co si budeme povídat, asi všichni víte, jak se dělají děti. No a tak jednoho dne jsem si nebyla jistá, zda-li má očekávaná menstruace dojde či nedojde. Zrovna jsme spolu byli ve městě, mimochodem v OC Palladium a já tam zbystřila lékárnu. Omluvila jsem se a skočila si pro těhotenský test. Bylo odpoledne, měla jsem v sobě ledovou kávu ze Starbucksu a cestou na toalety jsem ještě vtipkovala, že to je jen pro jistotu, že si těhotenský test občas umím koupit proto, abych měla jistotu, že nejsem matkou čekatelkou.

Cesta na toalety byla dlouhá, chvilinku jsem je hledala, ale naprosto v klidu a bez zbytečných nervů jsem následně usedla na záchodovou mísu a začala testovat. Pečlivě jsem si poněkolikáté přečetla návod k použití a dobu čekání na výsledek. Bylo to zhruba 3-5 minut. Test jsem podle pokynů použila, počkala čtyři minuty a s negativním výsledkem jsem se jej chystala zahodit do odpadkového koše. Ále... Test jsem natočila trošičku jinak k mému úhlu pohledu a viděla jsem ducha. Úplně slaboučkou druhou, testovací čárku. Chvilku jsem ještě koukala a následně nevěřila svým očím. Z toho slabého ducha na mě vyskočila ne úplně jasná čárka, ale už bych ji nenazvala duchem. Nedovedete si představit, co se v ten moment ve mně odehrávalo. Bylo přesně 24. července, Honzu jsem znala přesně deset dní.

Vyšla jsem z toalet s úsměvem na rtech a vtipnou hláškou o vyhozených penězích za něco, co buďto nefunguje, nebo vyjde vždy negativní. Nedovedla jsem si představit, že se tomu člověku uprostřed nákupní galerie pověsím kolem krku a začnu ho pyšně poplácávat po zádech a říkat mu táto. Nicméně já jsem to ještě hodně dlouhou dobu rozdýchávala.

Na druhý den jsem jela do Brna do práce. Radostnou novinu jsem svěřila dvěma kolegyním a jen tak mimochodem to mezi řečí to zmínila nadřízenému do emailu. Tentokrát se to obešlo bez reakce. Já jsem si odkroutila tři dvanáctky ve stoje na nohách a šťastně odjížděla v neděli večer zpět do Prahy. Nicméně jsme to šťastnému budoucímu tatínkovi stihla oznámit alespoň v sms zprávě. Byla jsem smířená s tím, že mě pošle do háje, že po tehdy již dvanáctidenní známosti nebude chtít o dítěti vůbec slyšet a maximálně mi přispěje něco na potrat. Ale proč potrat? Já jsem byla rozhodnutá si dítko nechat.

V sms zprávě, co jsem Honzovi poslala, stálo něco v tom smyslu, že spolu nemůžeme chodit. Následovala otázka proč. To jsem čekala, tak jsem mu druhou zprávou vyložila karty na stůl. Avšak reakce mě samotnou překvapila. Honza to vzal pozitivně, vypadalo to snad, že se i na dítko těší a napsal, že je to super. No já v tu chvíli fakt nevěděla, co bude. No a z práce jsem jela už rovnou k němu.

Těžko jsem se smiřovala se skutečností, že místo návratu zpět na fakultu budu za osm měsíců vozit kočár a řešit poporodní problémy. Ale čas plynul. Já to řekla svým známým, ne všem, ale těm, co jsem věděla, že nemají spojitost s mou rodinou. A ani s Honzovou rodinou. Nemohla jsem si představit, že na tuto radostnou událost budu sama bez jakéhokoli sdílení mých nově nasbíraných pocitů. Ale stále jsem přemýšlela nad potratem.

Týden na to jsem byla v Brně, opět v práci. Tentokrát od čtvrtka do soboty. Ve čtvrtek jsem se stihla objednat k doktorovi. Bylo to složitější, protože jsem měla zase tři dvanáctky. Ale naštěstí mě Terezka na tři hodinky vystřídala a já stihla zajít k doktorovi pro potvrzení těhotenství. Ale dojíždět do Brna na gynekologii, když jsem teprve pár týdnů těhotná? A co kdyby nastaly komplikace? Tak jsem okamžitě začala měnit doktora. Naštěstí mě vzali na polikliniku, která je v Praze na Proseku. Alespoň jsem měla jistotu, že nebudu muset dojíždět přes dvě sta km kvůli patnácti minutové kontrole. Jakmile mi můj bývalý brněnský doktor těhotenství potvrdil, oznámila jsme tuto zprávu i svému nadřízenému. Ten z toho nadšený nebyl. Nedivím se. Navíc já s tou prací musela v nejbližší době přestat, kvůli riziku samovolného potratu. Předpokládala jsem, že v práci budu poslední den a půl. Do práce jsem pak dojížděla další dva týdny, vždy na dva až tři dny. Nadřízení se s tím smířili a dokonce mi pan velký regionální ředitel osobně donesl z vedlejší prodejny židličku na sednutí. Nastaly mi takové ty běžné těhotenské obtíže jako bolesti v prsou, nevolnosti, pocity na omdlení. V podstatě jsem pak na té firmě visela jak příživník. Ne jako prodejce, ale jako hlídač kiosku. Ale byla jsem tam a měla to placené. A tolerovali mi mírnější úlevy typu častějšího běhání na toaletu, delších přestávek a tak podobně.

Po příjezdu do Prahy jsem zašla za novým gynekologem, který mi těhotenství opět potvrdil a slíbil mi těhotenskou průkazku. Ale zatím jen slíbil. Já byla v šestém týdnu, věděla jsem, že ji ještě nedostanu. Jenže jsem blbec a nepoznala jsme, že na Proseku jsou dvě gynekologické ambulance a já samozřejmě vyšla do té špatné, než kam jsem chtěla původně jít. Pak doktor Hradecký se následně vyklubal jako neskutečný ignorant. Na další kontrolu jsem k němu šla 3. září. Tam mi vystavil průkazku a udělal kontrolní ultrazvuk. Dostala jsem pokyny k prvotrimestrálnímu screeningu a dotaz, jestli si to chci zaplatit. Věděla jsem, že ano, ale netušila jsem, že v září už budu úplně bez peněz.

Došlo datum screeningu. Nakonec jsem peníze sehnala, ale bylo to fous. Já ještě dva dny předtím byla bez koruny. Mrzelo mě, že bych na něj nemohla jít, hlavně když máme jistou genetickou zátěž v rodině. Dlouze jsme to probírala na serverech zabývajících se mateřství, že jsem nakonec šla. Bylo mi slíbeno, že mi to pojišťovna proplatí. Na ultrazvukovém screeningovém vyšetření jsem zažádala o fotku. Byla jsem odmítnuta s tím, že si mám skočit na 3D ultrazvuk, že milý pan doktor fotky klientkám nedává. A to ani za příplatek. Zkuste říct těhuli, že ji nedáte fotku mimina ani ve třináctém týdnu jejího těhotenství. Chtělo se mi brečet, ale s grácií jsem opustila ordinaci a na další návštěvě jsem si jen vyzvedla svou zdravotní dokumentaci.

U nového doktora jsem konečně dostala kompletní prohlídku včetně rodinné anamnézy, která byla spíše hodně pesimistická. A hlavně jsem konečně dostala fotku toho svého miminka. Byla jsem v ten moment šťastná. A to jen díky Honzově mamce, která doktora ukecala, aby mě vzal pod svá křídla. Té se to oznámilo asi dva dny před změnou doktora. A bylo vystaráno.

Screening dopadl v pořádku, což jsem se dozvěděla z výsledků od pana doktora hradeckého, ale sama jsem si je musela z dokumentace vyčíst. Také jsem zjistila, že mám vysoké riziko trombofilie kvůli heterozygotní Leidenské mutaci. Já si nedokázala představit, co to znamená, proto jsem chvíli hledala na internetu a začala být k tomu nenarozenému tvorečkovi dosti úzkostlivá. Zajela jsem ke svému novému lékaři, přímo ve dveřích jsem dostala vynadáno za to, že bez objednání tam prostě nesmím. Nicméně se mi podařilo doktora ukecat, aby mě vzal. Nevěděla jsem opravdu, co si mám pod pojmem Leidenská mutace představit. Dal mi žádanku na vyšetření do Podolské porodnice.

V podolské porodnici mi udělali znovu celkovou anamnézu, ptali se na sociální poměry v rodině, můj zdravotní stav a konečně i na otce děťátka. Potom od porodních asistentek jsem odkráčela na vyšetření k panu doktorovi, kde mi udělal ultrazvuk a přenechal si mě ve své péči. Nakonec mě ještě poslal na odběry krve kvůli srážlivosti. Konečně jsme měla pocit, že se o mě někdo stará, že někoho můj stav i zajímá, že mám šanci na to prožít šťastné těhotenství.

Za týden jsem šla k panu doktorovi Jarkovskému mu odnést výsledek z porodnice a oznámit mu, že si mě v Podolí převzali do péče. K tomu jsem se ovšem už nedostala, tak k němu jdu ještě jednou za tři týdny. Pohlaví zatím neznám, zapomněla jsem se zeptat a můj předchozí doktor, pan doktor Hradecký mi jej odmítl sdělit, protože to prý on neříká a že si mám opět zaplatit tohle zjištění někde na specializovaném pracovišti. No, už jsem na to kašlala. Kontrolu mám ode dneška přesně za dva týdny a už se moc těším.

Kdybych měla shrnout mé těhotenství. Dnes jsem začala první den svého pátého měsíce. Před třemi týdny jsem konečně přestala zvracet, protože půlku druhého a celý třetí měsíc jsem celý prozvracela. Nevolnosti mi zasahovaly ještě kousek do čtvrtého. Ale ten třetí měsíc jsem doslova problila. První měsíc jsem ani nevěděla, že jsme těhotná a druhý měsíc se dalo spíše mluvit jen o nevolnostech. Bolení prsů mám od začátku, s tím, že když je mi zima, bolí dvakrát tolik. Hlavně můžu sníst cokoli, udělat cokoli, mít jakoukoli náladu, brečet, vztekat se, smát se hloupostem, protože všechno jde svést na hormony, které mi nyní lítají v různých hladinách. A ještě jedna špatná věc, i když je na vás už vidět břicho, stejně vás nikdo nikdy nikde v žádném dopravním prostředku nepustí sednout, i kdybyste tam měla omdlít.

Takže milé dámy, nebojte se i nechtěného těhotenství. Potrat je blbost, ale já vás podle toho soudit nebudu. Smiřte se s tím, že vám nebude vždy úplně úžasně, ale za to mimčo to určitě stojí. Navíc každá z nás to má úplně jinak. Nepanikařte, věřte, že já to zvládám za vás. Vzhledem k tomu, že čekám na výsledky krevních testů a už od narození jsem pesimistka. Takže kvůli tomu již delší dobu špatně spím. Ale taky vím, že v těch dalších, doufejme pěti, měsících budou vyšetření krutější a krutější. Ale o tom si povíme příště.

Jinak abych nakonec zmínila i rodinu. Honzova rodina je perfektní a opravdu funguje jako rodina, což jsem víceméně já, skrz nešťastné okolnosti u nás v rodině moc nezažila. Že i když jsem v tom největším průšvihu, i sebekrutější matka se za mě postavila. Že já se dokážu za to očekávané mimčo postavit proti své rodině. Honza je úžasný partner. A že vlastně se kaše nikdy nejí tak horká, jak se uvaří.

Děkuji moc všem za podporu, hlavně rodinám mě a Honzy, samotnému Honzovi, Rendě, Koláčkovi, Bětce, Soni, Peťce a Lence za podporu v dobrých i špatných náladách. Snad jsem na nikoho moc nezapomněla... :-)

Autor: Michaela Beránková | čtvrtek 23.10.2014 23:07 | karma článku: 7.70 | přečteno: 708x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

David Dvořák

Bohušu, vypověz memorandum a dovolená … hlavně už nic něrob!

Volby ukázaly, že lidé už Vás mají dost. Takže vypověz to neškodné memorandum a vem si dovolenú ... ale hlavně už nic něrob, žádné omylem přijeté Euro apod.

22.10.2017 v 9:39 | Karma článku: 29.20 | Přečteno: 601 | Diskuse

Helena Vlachová

Tchyně s dálkovým ovládáním

Je hezké, když rodiče milují své děti. Je hezké, když děti své rodiče poslouchají. Jenže vše do času. Má dospělý syn poslouchat svou matku? Má ji upřednostňovat před svými partnerkami?

22.10.2017 v 8:04 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 506 | Diskuse

Eva Sádecká

Sláva koncům

Většinou se oslavují nové začátky. Kdo ale oslavuje konce vztahů, zaměstnání, situací, které už dávno nevyhovují? Dokážeme je naplno procítit a jít dál?

21.10.2017 v 20:36 | Karma článku: 5.36 | Přečteno: 182 | Diskuse

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 397 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 18.24 | Přečteno: 883 | Diskuse
Počet článků 20 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1105
Momentálně jsem matkou čekatelkou, od toho se také odvíjí moje tvorba. Pokud budete mít zájem, můžete mé těhotenství sdílet spolu se mnou :-)


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.